Prodloužený víkend...

s bonusem státního svátku proběhl... Jo, proběhl! Když jsem plánovaně potkal Spokojenou ve čtvrtek odpoledne na náměstí našeho Velkoměsta, vítala mne netradičně větou: "Asi mne zabiješ, ale..." to ještě nikdy neudělala, alespoň co si pamatuju. V duchu této věty se nesl celý prodloužený víkend.Celá anabáze vlastně započala již v úterý kdy jsem po návštěvě INVEXu a souboji s MHD v Brně odevzdal společně se Spokojenou děti do náruče kamarádů pořádajících podzimní výpravu. Děti se těšily na kolektiv kamarádů a my jsemse těšili na chvíli bez dětí.
Zpátky ke čtvrtku, protože většina pracovních bezdětných dní byla skutečně pracovních. Nutno podotknout, že věta obávací pronesená Spokojenou ve čtvrtek na náměstí byla spojena s pátkem stráveným napínáním a dotahováním elektrického kabelu pro napájení lyžařského vleku našeho lyžařského oddílu. Den to byl pěkný což oto, slunko svítilo, teplo bylo, obloha modrá jak na nové šaty, stromy nevěděly jakou barvou listí nás upoutat, jen my jsme ničeho nedbali a kabel tahali. Na večeři byly čertovské párky co měly být na oběd, byly pálivé a nedobré, zbyly tedy na sobotu. Mám-li to shrnout, svátek jsme oslavili prací a ještě jsme se pořádně nenajedli a nenapili.
Se začátkem regulerního víkendu tedy se sobotou je spjat počátek konce pokládky naší dřevěné podlahy v jídelně. Na úvod jsme to co bylo hotovo zase rozebrali abychom část prken posunuli asi o tři milimetry na západ. Pak už nám to šlo jak psovi pastva až do večera. Vybrat pěkná prkna, stlouct, přiměřit, zacvaknout, vybrat... Všechno nám to vyšlo, dokonce tak jak jsme kdysi v dávnověku, vedeni návodem na přibaleném letáku, spočítali, alespoň myslím. Celý pracovitý den byl korunován královskou večeří. Vznikla asi takto, tedy idea, vznikla. "Co si dáme na večeři?", "Nevím?", Co máme?", "Nó, chleba, já jsem myslela, že budou topinky." "Ale nemáme sýr.", "Tak budou bez sýra, no!", "Skočím nějaký koupit.", "Nikam nechoď nějak to uděláme.", "Co bys řekla syrečkům.", "Nó..." A už jsem šel.
V neděli šla Spokolená do práce a já jsem se přepnul do malířského režimu. Se štětkou a barvou jsem obcházel stěny a vylepšoval nedodělky. Vystrčil jsem králici Jůlii na zahradu. Slunko svítilo. Oběd vařila babička. Co mi mohlo scházet. Po obědě jsme vyrazili na cestu k Brnu, či lépe okolo Brna. V Hornbachu jsem si koupili filcové kluzáky na židle a nábytek abychom si nepodřeli tu naši novou dřevěnou podlahu. Pak už jsme jen vyzvedli děti a uháněli k domovu. K večeři byl chleba, paštika a sýr. Protože Starší paštiku nekonzumuje. S odstupem několika hodin musím konstatovat, že celá scénka u večeře, která mne tak rozladila, proběhla k pobavení babí a dědy a byla v duchu jak nezvládnout svého puberťáka(Starší ze sebe vydala to nejlepší!).
Nezabil jsem ji. Ani Starší, ani Spokojenou.
Tož tak.