Dva a půl dne

Aneb co se dá stihnout za víkend a jak moc jsem z toho unavený.Víkend začíná v pátek odpoledne, obvykle. Nic netuše jsem ukončoval práci a těšil se domů jak si uříznu a zasadím chybějící prkno do podlahy v kuchyni, když v tom zvoní telefon, tak jak jen když volá Spokojená zvoní. Prý přijeď nám pomoct s kabelem na vlek, je nás málo a já už nikoho neseženu. Tak jsem vyrazil, domů pro montérky a hurá na vlek. Hvíli sme šťouchalo a jako v pohádce o převeliké řepě, neprošťouchlali tak jsme kopali a řezali chráničku. Pak jsme přervali tahací špagát a já jsem jel domů pro ocelové péro. Už když jsem vyjížděl věděl jsem, že ať udělám co udělám než se vrátím bude hotovo. A jak jsem si myslel tak bylo. Hotovo. Na večeři byl knedlí k s vejcem a s uzenino. Móc dobrej.
V sobotu dopoledne byla snad již pátá podzinmí brigáda na vleku. Tentokrát jsem měl fakt důležitou práci. Od Spokojené z firmy jsem měl půjčené elektrické kladivo a rozbíjel jsem betonovu kouli z paty starého sloupu elektrického vedení. Poprvé. Moc mi to nešlo. I ostatní si to mysleli, ale nikdo mne nezachránil.
Odpolední sobotní program byl ve znamení počátku. Počátku pokládání podlahy v jídelně. Nejdříve jsem asi hodinu mudrovali, počítali, měřili a znovu mudrovali o tom jak začneme, kolik čeho uřízneme a kde co vydlabeme. Téměř u toho zůstalo. Přesto jsme stihli položit tři řady CLiCK prken a na večeři byli pstruzi na mandlích. Škoda jen, že mandle byly připálené. Podlaha a pstruzi jaksi nešli dohromady, no.
Neděle byla ve znamení návštěvy lanového centra. Tentokrát v Trojanovicích. To je u konečné lanovky na Pustevny. Byla nás celá výprava. Sedm ná lezlo. Jen malé sluníčko Áda zůstala na zemi a celá u vytržení z toho že jsem jí svěřil digiťák nás důležitě fotila. Tentokrát se na rozdíl od minulého lanového centra v Brně na Lesné jednalo o atrakce na sebe navazující do trasy. Její projítí zabere asi hodinu ačtvrt. No jak komu. My to šplhali o chvíli déle. Pokud by si někdo chtěl náš zážitek zkusit na vlastní kůži pak nechť se podívá na stránky Tarzánie sám. Musím však upozornit, že je třeba počítat s určitou náročností. Během našeho putování byl jeden lezec zachraňován a byl tak otřesen, že již dále nepokračoval. Za výkon jsem se odměnili výtečným obědem. Původně jsme chtěli jít do hotelu Ráztoka, ale 86 za smažák se nám zdálo moc a tak jsem jeli do Zbojnické koliby na Pinduli, tam byl za 125, ale i s přílohou. Tak jsme si ho nedali. Zato děvčata ocenila vynikající bryzové halušky připravované jistě s láskou, tak byly dobré.
Odpolední neděle byla nabytá k prasknutí a tak nebyl čas ani na typický nedělní splín. Výsledkem je, že jsem složili asi třetinu podlahy. Už ji umíme poměrně zručně rozebrat a znovu složit. Tréning proběhl po zjištění, že podkladová hmota se musí klást napříč a ne rovnoběžně, jinak se šoupe. Nemyslete si, ani při sobotním mudru jsme na to se Spokojenou nepřišli. Jo a k večeři byly vrtule na sladko s grankem. Starší si totiž stěžovala, že má málo vitaminu B a Granko jakýsi obsahuje.
Takže abych doplnil poučení k větě z perexu, stihnout se dá hodně věcí za vymezený čas, avšak jeden je z toho utahanej jako kůň.
Tož tak.