Kultůra...

...za třista, výhra milión!Plánovat věci s předstihem je třeba. Zvláště pokud jde o návštěvu divadla. Bez zvláštního očekávání, jen se zanalostí jména hlavní a jediné protagonistky Elišky Balcerové jsem kývl na včerejší návštěvu olomoucké Reduty. Název představení byl mnoho slibný a současně nic neříkající. Můj báječný rozvod. Také musím přiznat, že mi vůbec nedošlo jak bude vypadat zájezd pořádaný zdravotní školou. Autobus plný žen mne poněkud zaskočil, ještě že se mnou jela Spokojená.
Po rozchodu na olomouckém náměstí, každý zamířil kam jej srdce táhlo. My do kavárny. Naše rozhodnutí bylo na chvíli zvikláno výkřikem z davu. Prý kdo jde na vernisáž kreseb!? No jo no ale dvojka červeného a kafe je nezbytná nutnost pro dosažení té správné nálady. A vlastně i tu výstavu jsme v rámci svých možností stihli.
Jo. Recenze? Zhodnocení? Ne to nebude. Jen subjektivně mi připadlo, že první část byla dynamičtější a druhá unylejší. Možná to bylo tím, že se mi do přestávky chtělo močit a já jsem hltal každou větu monologu ve snaze celý ten kolotoč urychlit a alespoň subjektivně se přiblížit ke kýženému přeryvu a návštěvě WC. Druhá část už byla v pohodě. Aha, pokud máte paní Elišku alespoň trošku rádi, zajděte si na toto pedstavení. Sonda do duše stárnoucí ženy, které manžel zdrhl za mladším modelem, za mladšími modely, stojí za prožití a vychutnání. Možná se budete na svět dívat jinak. Možná se budete na starší dámy v hromadné dopravě dívat jinak a třebas je i pozdravíte, usmějete se a pustíte je sednout.
A ještě něco. Cenné papíry jsou bezva. Tučné konto je super. Dobré zaměstnání je povznášející. Jenže pokud se chcete vznášet v oblacích není nad posezení a kuturní zážitek prožitý s přáteli.
Ještě jeden postřeh. Seděl jsem vedle jediných dvou studentek zdravotní školy z našeho autobusu. Ob sedadlo. A... Věděli vy jste v sedmnácti co je to vibrátor? Já sakra ne!
Tož tak.