Jsa ženatý muž, jsem i já vybaven osobou hodnou označení tchyně. Jsa muž i já s ní mám potíže nejrůznějšího rázu. Počínaje sporem o úmístění domácí obuvi a konče nevyjasněnou výší poplatků za telefon, elektřinu, plyn, vodu ... Přesto mi lze konstatovat, že se svojí tchyní vycházím nadmíru dobře a ve světlých chvilkách, kdy se spolu bavíme, jí bez ostychu oslovuji babičko.
Mnozí mí kolegové nemají takové štěstí, soudě z jejich vyprávění. Jejich tchyně jsou bojovné, ukrutné a zákeřné. Nezbývá jim než volit podobné zbraně. Jedním z tchyňobijců je i můj kolega Ivan, přezdívaný Soudruh, podle jeho nejoblíbenějšího oslovení nás inženýrů. A z jeho historek? Snad ta následující.
Jednoho krásného dne, rozhodně nebyl deštivý, dorazil domů a uhlídal babičku a tchyni kterak se na dvorku zaujatě prohrabují v odpadcích vysypaných z popelnice. Chvíli nad nimi zádumčivě postál, pak pokýval hlavou a pravil: Maminko pojďte dál, nějaké jídlo se u nás určitě najde. Zavražděn dvěma pohledy spokojeně odkvapil do domu. Tam jej čekala ubrečená manželka s informací, že NĚKDE ztratila snubní prstýnek. Soudruhovi v tu chvíli došlo co ty dvě na dvorku provozovaly a za hurónského smíchu rád přijal pokání. Rozebírání sifonu kuchyňského dřezu. A prstýnek? Byl tam!
Tchyňobijec.
Tož tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat