Puntíkované šátky

Trocha sentimentu při úterku.

Cestu domů v nedělní podvečer jsme zasvětili diskuzi o nejlepší ochraně krků před vlezlou zimou. Mladší zarputile odmítá nosit rolák. Šála ji také nenadchla. Uvažovali jsme o dalších možnostech. Starší velkoryse nabídla Mladší její bílý šátek s modrýma puntíkama. Že je plátěný a že ty jsou nejlepší, ostatní šátky prý studí. Chabě jsme oponovali se Spokojenou, že ty z hedvábí mají také dobrí vlastnosti. Jsou málo puntíkaté, tím trapné. Starší sama, prý nosí ten černý s bílýma puntíkama. To je teď její imidž, pravila.

S úsměvem jsem si promítl situaci která vedla k získání modropuntíkatého šátku a uvědomil jsem si, že jej nosila moje máma a určitě by dokázala poutavě vyprávět, jak jsem coby cvrček, byl obšťastňován přítomností tohoto kusu textilu na hlavě a jiných částech mého těla. Pak jsem ho zabavil pro své účely ve věku pubertálním, jo asi tak jako Starší mi bylo, možná o rok méně.

Spokojená podotkla, že ten bíle puntíkatý je jeden z TĚCH DVOU, co jsme je nosili na krku, když jsme se poznali. Táta na ně dokonce udělal ze dřeva takové jakoby turbánky, utrousila. Měli jsme na nich vypálená M. Jako Mikin a M.... No, to by snad stačilo, sentimentu na rozdávání. Ještě si utrhnu ostudu.

Tolik kolik.