O zdravení

Kdysi dávno, v dobách kdy se věk děvčat dal vyjádřit vztyčením patřičného počtu prstů na jedné ruce, jsme ve cvičení rodičů s dětmi setkávali s různými lidmi. Někteří z našeho života vypadli a někteří v něm zůstali. Takto jsme poznali i maminku, která hraje roli v následujícím příběhu. A s ní i její děti.

Původně jsme měli se Spokojenou pocit, že je zvláštně tichá až po delší době jsme pochopili, že jen žije v jiném světě, jednodušším. Jsou takoví lidé a já to neříkám proto, abych omluvil to co se dozvíte v dalším textu. Jednoduše byla taková. Děti, myslím, že postupně byly tři, byly šikovné a pěkné. To ostatně paní svým způsobem také. Moc jsme se spolu nebavili, ale jedna věc byla nápadná, velice si potrpěla na zdravení. My velcí jsem to akceptovali a zdravili zřetelně a nahlas, dětem jsme to úměrně věku vysvětlili a i ony se zapojily do hlasitých a zřetelných pozdravů.

Uplynulo docela dost času, ze Starší se opravdu stala starší a Mladší naštětí v tomto příběhu nehraje žádnou roli. Paní jsme potkávali a zdravili, s dětmi i bez dětí. Až jednoho dne přišla Starší celkem dost zmatená a rudá domů. Po naléhání nám vyprávěla následující. Jak potkala TU maminku, pozdravila a ta nahlas, aby to slyšely všechny její děti pravila: Dívejte děti to je ta Starší Mikinová co nezdraví, vidíte?! První reakce Starší byla, podle jejích slov, že zčervenala jako rak, ona to ještě umí. A pak začala přemítat kdy tu dobrou ženu nepozdravila. Jediné co si uvědomila bylo asi týden zpátky kdy se s paní sice potkala, ale mimo akční rádius zdravení i velmi hlasitého.

Paní dál zdravíme, všichni. Kdo by stál o roli odstrašujícího příkladu. Nutno ještě podotknout, že obě naše děvčata, až snad na malé období hypertrofovaného studu ve věku kdy to poskytne snad každého, zdraví ráda a s chutí.

Tož tak.