Přání

Už jsem psal, že od nového roku zkouším chodit do práce pěšky.

Vzhledem k ročnímu období a při uvážení toho, že v šest musím být na pracovišti, chodím ještě za tmy. Přesto že se technické služby z vánoční výzdobou opravdu snažily, je cesta poměrně nudná a nezáživná. Příliš se na chůzi nesoustředím a přemýšlím si o různých nesmyslech.

Většina myšlenek patří do kategorie: co mne dnes čeká a jak se svěřené mi práce co nejlépe zhostit. Obvykle se vydržím těmito smysluplnými úvahami řídit po celou cestu, přeruším je jen na vrátnici kde zběsile hledám do které kapsy jsem si uložil kartu pro vstup dnes.

Mezi běžné myšlenky se mi dnes vloudila jedna neodbytná od jinud. Chvíli jsem přemýšlel jakto že mne napadla a zda se nemám bránit. Pak jsem si všiml míjející mne postavy, která ačkoli kmitala nohama stejně často jako já, rychle se ode mne vzdalovala. Pod tímto pohledem se myšlenka zkonktretizovala a já si uvědomil co vlastně v tu chvíli chci. Dlouhé nohy. Ne proto, abych mohl být dříve na pracovišti, což by jistě ocenil můj zaměstavatel. Ne proto, abych byl vysoký a krásný. Ne proto, abych vlasy zachycoval o dráty trolejí. Alébrž proto, abych mohl ráno déle spát.

Tož tak.