Návštěva u Ledové královny

Včera byla středa a koňů bylo třeba, cinká mi v uších tato trošku upravená, druhdy lechtivá, "pravda".

Středeční odpoledne jsou stejná, již několikátý měsíc, až uklidňujícím způsobem se podobají jedno druhému a přesto je každé jiné. Včera jsme vyjížděli tradičně pozdě, jak jinak, tradice se držet musejí. Autu byla zima a do kopce se příliš nehrnulo, průjezd serpentinami se táhl. Jeli jsem tak pomalu až jsme se skoro vraceli. Jako by ten nebohý stroj tušil co nás čeká.

Konečně jsme se vyhrabali nahoru, projeli Uhřínovem a pochopili, že krajkovou námrazou na stromech v "kaňonu" nás zima chtěla jen navnadit. Nebo varovat? Pole byla bílá, stromy obalené vrstvou jinovatky, téměř bezvětří. Reflektory auta vykrajovaly ze tmy nové a nové bizardnosti zimních modelů pro jeřabiny, usedlé kabáty smrků na nás mávaly huňatými jinovatkovými ozdobami a decentní grácie bříz nenechávala naše city chladnými. Ledové království.

Koníci byli ve výběhu. Jinovatka na srsti a oháňkách jim dodávala nevšední důstojnosti. Výzdoba pro Ledovou královnu. Takhle nějak museli vypadat koníci táhnoucí kočár unášející Kaaje do království sněhu a ledu.

Když Evžen otevřel ohradu, ojíněné přízraky v naučeném pořadí naklusaly do svých stání. Asi jim byla zima jako nám. Pustili se do připraveného sena. Jen Sokol se okamžitě vydal na obhlídku stáje.

A co dál? Dál už byla jen zima a ježdění a zima. Omluvný úsměv na Evženově tváři, Středolesí, já jsem říkal, že je tu drsně. Jediné štěstí bylo, že jsme jezdili v kryté jízdárně. Přesto jsem byl tak ztuhlý zimou, že při sesedání jsem se svezl do pilin. Rázem ze mne byl piliňák (podle vzoru sněhulák).

Tož tak.