Vánoce na dluh?

Nesouvislé subjektivní povídání, bez informační hodnoty, o mé neochotě si půjčovat.

Půjčování, zdá se již několikátou sezónu, se stává trendem. Půjčit si lze na cokoli. Jakoukoli částku. A předvánoční čas, jak ten je převelice vhodný pro lovení lidí ochotných se zadlužit! Ze všech stran na nás útočí slogany slibující štědrost vánočních dárků a pláci až příští rok. Desetinu teď a pak ještě deset stejných splátek... Debetní karty od nejmenovaného pojišťovacího domu, dovolenou na splátky dvě za cenu jedné, jednu za cenu dvou, kdo to rozliší? Krátkodobé úvěry na cokoli, třeba na splácení předchozích půjček! Opravdu je to tak jednoduché, tak výhodné, tak pohodlné? Nevěřím.

Svazující pocit někomu dlužit peníze mne docela děsí. Možná nejsem moderní, ale raději nebudu mít to co chci než abych se pro povrchní uspokojení z vlastnictví zadlužil. Podvakráte jsme měli půjčeno na auto od rodičů, v obou případech bylo splácení diskutabilní a nepravidelné a ve finále jsme byli na rozpacích všichni, tedy jestli nám stálo za to, se takto navzájem omezovat.

Přestože ve svých úvahách se kochám koupí luxusnějšího vozu, stále ještě jsem nepřekročil psychologickou bariéru dluhu vůči nějaké, potenciálně nepřátelské společnosti. Zkrátka se bojím si půjčit. A vánoce či dovolená na dluh? Nemyslitelné! A to je zdřejmě ten důvod proč u mne platí implikace:

nemám => nekoupím
nemám => nejedu
nemám => nepotřebuji
nemám => ...
nemám => nemám

A opravdu dělám chybu?

Tož tak.