Starší jede na tábor. Procházím seznam věcí a chystám drobnosti, kterým jako otec mohu rozumět. Uzlovačka, provázek, kapsář (ten můj, co se mnou byl i na vojně), píšťalka, hrnek, holínky, ... A sekyrka. Topůrko je trošku rozeschlé a na čepeli je pár zubů. Rukou hladím toporo a vzpomínky se rozbíhají. Kam až? Kam chcete, pokud to nebude dříve než rok 1977. Od té doby se datuje naše soužití. Byla se mnou na každém táboře. Napřed jsem jezdíval sám, jako kluk. Pak jsem byl instruktor, vedoucí. Doba mne ohla, tak abych se mohl těmto věcem věnovat. Naše pionýrská skupina, přeze všechny nesnáze však hrdě nesla jméno LESNÍ MOUDROST.
Následovalo hluché období, sekyrka ležela zapomenutá ve sklepě a šlo-li by to jistě bych slyšel její tichý pláč.
Pak jsme začali jezdit znovu. Napřed zlehka, to ještě byla Starší, Mladší, na tábory rodičů s dětmi. Do Vražného. Ó, to byly roky. A toho dřeva co jsme spolu oklestili a naštípali. Radost na nás pohledět.
A teď? Starší vyráží sama, to není novinka. Novinkou je věta, děti starší 12-ti let, malou sekyrku sebou. Tak na ni znovu došlo, na holku mou oblíbenou. Jak říkám, trošku se viklá. Zarazím jí do hlavičky dva dubové klínky. Otřu hadrou. A s rozechvěním ji předávám Starší. Dávej na ni pozor už je to starší dáma. A přivez ji, stýskalo by se mi.
Tož tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat