Odvolán jinými, samo že méně důležitými, povinnostmi jsem musel přerušit psaní minulého spotu. Určitě jste ohromně napnutí jak to dopadlo. Já taky. :-)
Takto vybaveni jsme dorazili před osmou hodinou ke spřátelené rodině s vidinou dobrého jídla a pití. Fakt se to povedlo. Pomohli jsme zahnat děti do postelí a zasedli ke společnému stolu. Nějakou chvíli jsme se soustředěně cpali. Fakt dobrý.
Nasytivše naše hladové žaludky koňským masem, rozličnými vynikalícími sýry a dalšími pochutinami, vše zalito dobrým vínem i naše duševno se začalo dožadovat svých požitků. Rozbalili jsme Carcassone a za vydatného dolévání vínem jsme svedli urputnou bitvu o každou jednu cestu, o každý jeden hrad, o každou jednu louku. Ještě teď se mi klepou ruce.
Druhý den (neděle? jistě!) jsme na dvakrát vyzvedávali Káťu. Kantoři jsou zkrátka jiný živočišný druh. Koho by napadlo zastavit půl hodiny od cíle na benzínce jen proto, aby dodržel čas příjezdu? Nepochopím. Nikdo to nepochopil.
Káťa vyprávěla. Vedla si dokonce i zápisky! Na každé dovolené si je vedou, obě, ale dá to nezměrnou práci je k tomu dokopat. A najednou sama od sebe! HURÁ!!! Tedy hurá!
Koně se nám víc než nepovedli. Díky vydatnému sněžení a opravdu studenému větru jsme fakt nechtěli nikoho trápit, ani sebe, ani koně.
Bára se vrátila až ve tři odpoledne. Celkem spokojená. Jen ji přemohla lítost, že si vybrala místo takového toho otravného pískátka, elektronického, zápisníček ve tvaru prasátka. Pak už se nic tak zvláštního nestalo. Jen rodinná oslava. Dostal jsem ešus, košili, jednuláhev, druhouláhev, nějakýkokina, knihu o ptácích, čelenku a skleničku ze západní nohy (Eiffelovy věže, jistěéééé!).
V mezidobí, kdy jsem nedělal nic jiného, ani nespal, jsem pořizoval záznam reality pro radost všem nejmenovaným blogerkám a blogerům. Tož tak!
Žádné komentáře:
Okomentovat