Jako obvykle se deníku zmocnila Mladší, tentokrát možná proto, že Starší odmítla se takovou trapností zabývat.
Den 1. - středa 15.8.
Hranice - Olomouc - Brno - Znojmo - Vídeň - Gratz - zastávka na spaní -
Den 2. - čtvrtek 16.8.
zastávka na spaní - zastávka na snídani - Livorno - Korsika. Unaveni z cesty jsme na trajektu chvílemi poklimbávali, chvílemi blaženě hleděli do nedozírných mořských dálek. Holky prošmejdily celou loď a považte, objevily i lodní záchod. Bouhužel také jídelnu a okamžitě dostaly hlad, nezbylo než za hříšný peníz koupit pizzu.Další chvíle vzrušení jsme se Spokojenou zažili při spatření nějakých živočichů na vodní hladině. Původně jsme mysleli, že jde o rejnoky, až doma jsem se dozvěděl, že šlo o manty, byly černé. Jak jsme dojeli na Korsiku do Bastie, chvíli jsme tam kroužili a hned potom odjeli pryč, protože tam jezdilo strašně moc aut. Pravdou je, že trajekt vyplivl mraky aut a my jsme po vjetí do jedné z nejrušnějších a nejužších uliček usoudili, že se nedá zaparkovat a vystřelili jsme jako špunt dohodnutým směrem, tedy na Cap Corse, na sever. Jeli jsme přes několik vesnic a zakotvili ve vesničce Santa Severa. Tento jednoduchý popis nezahrnuje mé zděšení z prozření, že už nikdy nepojedu po rovném úseku silnice. Cesta se skládala ze samých zatáček, nevím které byly horší, zda ty co nás tiskly ke skále, nebo ty které nás vynášely nad sráz, nad moře. Tam jsme přespali. Holky spaly pod širákem.
Den 3. pátek 17.8.
A hned ráno odjeli dál kolem moře na pláž, kde máma udělala kafe a čaj. Po cestě jsme se zastavili v Macinaggio, holky odmítly vystoupit. V právě se probouzejícím trhu zakoupili jsme sobě bagety a croisanty a mlsně okukovali místní produkty uzenářské a sýrařské. No a také marně koukali po klobouku. Nasnídali jsme se a šli po nějaké stezičce najít nějaké místo na koupání a šnorchlování. Šnorchlování bylo super, viděli jsme s Mladší murénu, hnědou se žlutými skvrnami a spousty rybek. Když jsme to místo našli zůstali jsme tam celý den, akorát naši se šli podívat na druhou stranu zátoky k věži a kostelu Santa Maria. To že jsem prozradil Spokojené, že tato část ostrova je přístupná převážně pěšky nebo na kole mělo za následek touhu, touhu podívat se za nejbližší zákrut pobřeží. Tak jsme šli. Mezi křovím kterému se tu říká maquia. S trny a věčně zelenými listy. Byli jsme po zásluze odměněni. Kostel byl sice zavřený, ale věkovitý a i v tom úpalu u dveří ve stínu kytička květin. Dvě hodiny pěšky od civilizace. V zátoce se z moře tyčilo torzo zelené janovské věže. Jako z pohádky. Zpět jsme šli vnitrozemím, dobytčími stezkami. Začal se zvedat vítr, bylo horko a prašno. Večer strašně foukalo, tak jsme odjeli hledat nějaký kemp na druhou stranu ostrova. Vlastně jsme chtěli přespat a divoko na té ranní pláži, protože jsme naším časným příjezdem pár lidiček načapali při vstávání, ale silný vítr nám plány zhatil. Po cestě do vnitrozemí poloostrova za závětřím jsme se dostali tak daleko a vyskoko, že bylo lepší přejet na druhou stranu. Mimo jiné jsme navštívili údajně vylidněnou vesnici s prvním křesťanským osídlením. Lidí tam bylo docela dost, soudě podle množství aut. Také nás zaujaly hlídky místních hasičů, jak jsme později zjistili, kvůli větrnému počasí. Našli jsme podle průvodce docela pěkný kemp, tak jsme tam přespali. Recepční byl super chlápek, pochválil Starší její fracouzštinu a ta byla rázem v sedmém nebi. Centuri.
Tady zápisky Mladší končí. Další osudy naší výpravy zachycovala neomylně Spokojená.
no vida, až tak podrobný hlášení jsem ani nečekala :O) Každopádně budu deník sledovat dál :O)
OdpovědětVymazat