Čtyři vzpomínky

No to bude věc. Zjistil jsem, že v rozporu se zavedeným názorem mne napají více smutné vzpomínky než ty druhé.
Vlastně abych se trošku rozepsal je mi třeba podotknout, že zcela nepřipraveného mne zaskočila nominace u Fily při pročítání zápisků z minulého týdne, který jsem, jak již bylo napsáno, trávil velice intenzivním získáváním znalostí v Bádensko-Würtenberském městě Mannheim. Vlastně ani nevím jestli není pozdě, ale proč by vlastně bylo? Vždyť budu psát o vzpomínkách a ty už se staly.

Vlastně úplně první mne napadlo jak se Mikin krčí s několika dalšími spiklenci v jednom stanu, už je chvíli po večerce a my s nasazením svého třináctiletého života jsem se slezli a šeptem jsme si povídali o tom jaké to asi je když člověk může odjet do to Německa nebo do té Jugoslávie a co bychom asi tak dělali kdybychom se tam mohli dostat. Pro mne jako důstojnického synka to byly naprosto zapovězené končiny a mnoho jsem k diskuzi přidat nemohl.
Tahle vzpomínka mi vygenerovala druhou. Druhák, tenkrát ještě ne Mikin, vybavený příkazy rodičů, aby se o chystané cestě ani slůvkem nezmínil, je konfrontován s arogantním přístupem ředitele školy který bez varování vtrhne do třídy a před všemi udivenými spolužáky se mne stojícího začne vyptávat na věci které částečně nevím, netuším a to ostatní o tom nesmím přece mluvit. Tady se snad poprvé projevuje můj nevyhovující vztah k autoritám a já odpovídám a odpovídám místo abych řekl že o tom nesmím mluvit a ať kontaktuje rodiče.
Nad touhle třetí vzpomínkou jsem fak dlouho váhal. Ono není moc jednoduché napsat, že chlap brečel. No vlastně možná, že jsem nebyl ještě chlap. Bylo mi dvaadvacet a zrovna jsem se ženil. Kluci co jsem s nimi mluvil a holky co jsem si je ten den zrovna nebral se domluvili s kapelou co nám hrála k tanci sladili kytaru, basu a harmoniku a spusili tu písničku a ve mě jako když zvedne stvidla se zvedla taková vlna ... (já to vlastně ani teď nedokážu nazvat) a rostla a rostla až se mi ta tsunami co ztoho vznikla vervala do očí a já musel utéct pryč. Ještě dnes si vzpomínám jak mne Spokojená uklidňovala, že to není přece pravda, že nic nekončí, že se s klukama můžu potkávat dál. Občas je mi i dnes do breku když si uvědomím, že už nikdy se mi to nepovedlo, že už nikdy jsem nebyl bezstarostný tak jako předtím...
No a čtvrtá? To by mohla být nějaká banalita ne? Třeba ta jak mi o šest let starší Kamila říká, to dá rozum, vydrápat se na nejvyšší kopec v okolí a tam chtít pusu... jo tu pusu jsem dostal.
Tak co byly smutný nebo veselý? Já Vám snad ani tak nevím.
Takže teď mi zbývají následovací odkazy. Když já moc nevím kdo to tady vlastně čte. Jen to zkusím, jo? Takže štafeta pro Azure, Rhapsody, Rybushku and last but not least zkusíme jednoho chlapa, vůbec ho neznám, ale chtěl si se mnou vyměnit odkazy, tak se napřed projev jak je to s Tvou pamětí Tomáši Kučero. Taky tu měla být iKarkulka, ale teď jsem zjistil že cvakla vypínačem.
Abych se vrátil k úvodní větě, nepřipraveného mne zasáhlo poměrně dost věcí a pokud to tak bude dál pokračovat, budou další zásahy do emocionální mrtvoly, díky Jasná.
Tož tak.