Jak jsem se nestal motorkářem

Tady by se hodilo poznamenat: Náhoda přeje připraveným.
Jsou rána kdy se neděje nic zvláštního a jsou jiná kdy se stávají divné věci. Dnešní ráno nezapadalo ani do jedné škatulky. Bylo jiné. Zíval jsem sice jako obvykle, ale vůbec mi to nevadilo. Možnou příčinou nezvyklé nálady se ukázal mail od mého milého kamaráda Deutsche Messe.
Vesele předpokládal, že jsem si letošní ročník hanoverského veletrhu příjemně vychutnal. Možná by mohl vědět, že jsem seděl na zadku doma protože nařízení praví jednou-za-dva-roky. No a to bylo loni a bude, doufám, příští rok. Bodře mi sděloval, že výstavě vládla optimistická nálada a že vyhrál ten kdo vsadil na ruskou kartu. Srdečné pozvání na příští ročník nešlo přehlédnout a v neposlední řadě, vlastně na prvním místě mi napráskal výsledek návštěvnické soutěže. Té které bych se zůčastnil i já coby registrovaný návštěvník.

Spousta povídání a psaného slova se zabývá tím co kdyby. Co by ten či ta prováděli kdyby vyhráli kulatou sumu peněz. Ó jak by to kdo roztočil. Jenže to je stará vesta, ale přede mnou se otevírá zcela nový obzor spekulací. Vždyť vlastně kdybych se letos Hannoveru zúčastnil mohl jsem já být šťastným majitelem motocyklu značky Harley-Davidson.
V hlavě mi začal běžet film představ co bych dělal. Jestli bych se změnil. Co mi vlastně chybí k tomu abych alespoň zdánlivě mohl zapadnout do společenství těch krásných žen a drsných mužů na nablýskaných strojích. První mne napadla přilba, ale jezdí drsňák v přilbě? Ne, drsňák má šátek se zkříženými hnáty. Kožená bunda, tmavá a kalhoty. To se pěkně zapařím. A z vysokých bot mi budou páchnout nohy. A budu vlastně umět takový storoj ovládat nebo ovládne mašina mne? Harley Davidson jsou stroje s duší a charakterem bude ten můj dostatečně silný abych zvládl nápor zodpovědnosti a emocí? Jo taky musí být pečlivě nablýskaná tahle legenda. No to nevím jestli bych zvládl.

Rozhodně bych si musel vzít dovolenou. Alespoň týden, možná dva na převzetí ceny a její dopravu k domovu. Snad bych se ji naučil řídit. Nemůže to být ani tak složité jako zodpovědné a kdybych jel zpočátku pomalu. Jezdit pomalu je skoro povinnost. Romantická jízda spanilou krajinou je jednou z mých nejsilnějších představ sopojených s tímto symbolem nezávislosti a svobody.

To všechno a spousta jiných příjemných a lákavých představ prosvištěla mou odpočatou hlavou. A pak přišel náraz do zdi, skřípění kovu o vozovku snopec jisker a návrat do reality. Vždyť já nemám řidičák na velkou motorku! Chvíli jsem koketoval s myšlenkou si jej dodělat, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně letos jsem nikde nebyl, nezaregistroval se a tudíž ani ve snu jsem toho Harleye nemohl mít. Ale chtěl bych!

A co vy?