Furt je zima...

...a myslím to upřímně...

V pátek se lyžovalo v čerstvém sněhu. Bylo ho tolik, že ležel i na nejexponovanějších místech našeho přiměřeně velkého svahu. Přesto nás dva blázny, mne a Spokojenou, lákalo jezdit tmou po pláni. Spokojenou až do vleku vypnutí. Mne jen do okamžiku, kdy jsem našel skokánek co si postavili snouborďáci. Zatím co se na mne lyže koukaly z bezpečného povzdálí, já jsem elegantně doplachtil na ... pravé rameno. To je to co mne ještě nebolelo. Teď už mne bolí obě.

Chlap vstane až je vyspaný. Já jsem vstával na pokyn Spokojené a tudíž ospalý jako kotě. Sobotní dopoledne bylo spestřeno výchovnou chvilkou završenou tím, že Starší jela na vlek autobusem, protože nestihla odjezd našeho přibližovadla. Klavír je náročné hobby.

Překotný odjezd byl způsoben přesvědčením Spokojené, že musíme stihnout jiný autobus, abychom mohli důstojně zahájit naši sobotní vypravu na běžkách. Škoda bylo jen to, že autobusy co jezdí jen v neděli, nejezdí i v sobotu. Jestli vám to připadá komplikované tak si z toho nic nedělejte.

Výprava se nám docela povedla. Pohádali jsme se jen jednou a to pouze o nevýznamnou prkotinu jakou byl směr maší další cesty z jednoho rozcestí. Jinak to bylo v pohodě. Jo, až na jednu věc. Přidal se k nám pes a poměrně dlouho s námi šel asi tři kilometry přes les z jedné dědiny do druhé. V obou ho evidentně znali a tak nás pouze poněkud znervózňovala absence známky vysící na chybějícím obojku. Dvacetdva. Tolik jsme ujeli kilometrů nádhernou zimní přírodou a nepotkali jsme při tom ani jednoho sněhuláka.

Sobotní příhoda Staší oproti všeobecnému předpokladu poučila a tak nejen, že přišla ráno ke snídani včas, ale stihla si odehrát i svou klavírní etudu a nachystat věci do školy před odjezdem přibližovadla. Ano, v neděli jsme odjeli všichni najednou.

Zanechavše děvčata jejich sjezdařskému osudu, vydali jsme se vstříc další běžkařské nirváně doprovázeni dvěma podobně postiženými. Trošku mne mrzí, že nedokážu popsat tu nádheru kterou jsem projížděli, ale asi se to musí vidět. Ty tvary které vytvořilo střídání teplot ze sněhu na větvích stromů byly naprosto unikátní. Hadi, závoje, dečky, spirály, někdy zůstával rozum stát nad odvážností kreací. Zmrzlá voda. Kdo by tomu věřil. Celou výpravu poněkud zkalil fakt zapomětlivosti lidské neboť spoluběžkař si zapoměl kartu do foťáku. Soustředil se tedy cele na sportovní výkon a já nestíhal fotit bez rizika, že mi se zbytkem výpravy ujede.

Celá cesta vedla z kopce, téměř. Od náročného stoupání zpět na výchozí výšku nás zachránil odvoz poskytnutý ne zcela nezjištně jednou spřátelenou dámou. Navíc jsme tím pádem mohli způsobit dobrý skutek ukázavše zabloudivším germánům cestu k větrnému mlýnu z počátku minulého století, fakt originál.

Tož tak.