Jak jsme lákali sníh.

Odpolední výprava na kopec a co se při ní stalo.

"Támhle to vypadá jako sníh!", vykřikla kapitán Spokojená a já poslušně otočil kormidlem. Vyzbrojeni kulhavým přirovnáním našeho vozítka k lodi, vydali jsme se do kopců. Ano, byl to sníh. Jenže mnohé z dálky vypadá lépe. Nejinak tomu bylo nyní a naše zklamání vesele sledoval zelenavý ozim vystrkující svoje vítězná "véčka" mezi kupičkami sněhu.

Neúspěšné tudíž bylo i hledání omrzlých či jinak ozvláštněných keřů a stromů, o červených plodech ani nemluvě. Jaké štěstí, že na péefko jsme se zchystali již v lednu. Pozapoměl jsem zdůraznit, že naše výprava se rozdělila na dvě části, což je pro další děj podstatné.

Skupina tvořená Mladší, Spokojenou a Opruzem, tedy mnou, pověřená fotografováním, vyfasovala kratší trasu a svého úkolu se zhostila se ctí a na základnu se vrátila, ač nevybavena chronometrem, včas.

Ne tak druhá průzkumná jednotka, tvořená Starší a její kamarádkou Kikinou. Vybaveny přepychem časomíry a mobilního telefonu rozhodly se pro změnu trasy a tak zatímco Opruz je pronásledoval autem v místech kudy snad ani neprošly, ony si spokojeně užívaly v obchodě u minerálky a kojily se nadějí, že přece ta SMS musela dojít a tak víme kde jsou. No věděl to jen můj mobil a ten byl doma, což jak uznáte, nám bylo platné jak mrtvému zimník.

Já jsem si to opravdu vychutnal. Není nad pořádné výčitky na téma osobní neschopnosti, umocněné představou přicházejícího soumraku, počínajícího sněžení a nepřehledným terénem.

Dodatek k tématu PF, obrázek ač vznikl nebude, letošní kreace není vhodná k elektronické distribuci, neb teprve po přenosu na papír je patrno co tím chtěl básník, pardon, grafik říci.

Tož tak.