Blinkáš nebo kakáš?

Zeptala se mne Mladší, podávajíce mi dlaší dávku hořkého čaje. Pak se přitulila a já ji nedokázal jen tak odbýt.

"Kakám", po pravdě jsem odpověděl. A ulevilo se mi. S kým už se máte podělit o svě strasti než s nejbližšími. Docela mi to přiznání skutečnosti pomohlo. Jen s psýché, fyzicky jsem ještě pořád down.

Moje dnešní nevolnost, jak by se mohlo zdát, nesouvisí zcela a vůbec se včerejší oslavou. Skoro naopak. Parafrázuji Roberta Fulghuma: "Už mi bylo blbě, když jsem odcházel." Moje včerejší oslavování bylo čistě platonické, pokud nepočítám čtyři nebo pět panáků Jamesona. Ve skutečnosti to vypadá, že tato lihovina mne zachránila a zmírnila průběh otravy. A na rožněné sele jsem se jen smutně koukal, uáááá!

První moje podezření padlo na včerejší oběd. Náš závodní chemik občas dokáže vyplodit tak neskutečné variace na téma jídlo, že i válečný chemický průmysl zalézá do kutaka a jen se stracem pozoruje kdo vlastně přežije.

Pak jsem si vzpoměl na průběh onemocnění které odněkud dovlekla moje jinak tak hodná a decentní tchyně. Mohlo by to být také ono, ale u mne to má mnohem lehčí průběh. Ani teplota ani křeče. A to nezvracím, což by právě ten lehčí průběh mělo provázet. Ne, že bych to včera nezkoušel. Málem mi však vyletěly vnitřnosti a ty zvuky! Tak jsem toho nechal.

Teď už je mi lépe. Docela dlouho jsem vydržel sedět u klávesky a sesmolit tenhle záznam všední skutečnosti.

Ještě mi to nedá a musím vyjmenovat ty díky nimž jsem teď v relativní duševí pohodě, teda mimo členy naší domácnosti v čele s Mladší. Dougles Adams a Převážně neškodná, Kostěj a spol. a Jsem vážně impotent, no a teď jsem s Miroslavem Žambochem na Křídlech hurikánu.

Tož tak.