Původní plán, vyrazit na egoistický cyklo výlet, tak ten jsem neuskutečnil. Dílem za to mohlo předpovězené počasí, dílem se vytratila chuť být někde sám. Povolení jsem měl, ale nikam jsem sám nevyrazil.
Výsledkem nesplnění plánu byla společnými silami profláknutá sobota. Na neděli jsme si naplánovali rodinný výlet. Na kolech. S hypoterapeutickou vložkou. Jeli jsme do nedaleké vísky v kopcích, tam co Bára chodí jezdit. Pan majitel byl hodný, tpělivý a dokonce nám i lichotil. Máma a já jsme se každý půl hoďky natřásali v sedle, snažíce se řídit udílenými radami. Zdá se, že jsme si nasadili vysokou laťku. Další lekce už nebudou tak hvězdné. To však není podstatné, kůň je nádherné zvíře a naším cílem je moci vyjet, bez obav z průšivhu, na hřbetě koně, do volné přírody.
Zpátky jsme se nevraceli rovnou. Naše cesta vedla přes městys se zašlou slávou, vyprchalou s odsunem německých usedlíků po světové válce. Snaha o styl je až dojemná, ale v hosodě vás stejně obsluhuje unuděná mamina od plotny, které nic jiného nezbývá. Poděkujete-li za podávané jídlo je překvapená a neví jak se tvářit. Výsledek je rozpačitý. Jídlo bylo nicméně dobré a podané panáky nás zbavily lezavé zimy posilované vydatným severákem. Slunko se na nás vykašlalo.
No a dneska jsem nastydlý a rýma je pojemnování toho jak se právě cítím.
Žádné komentáře:
Okomentovat