V pátek, ten co jsem utekl z práce hnán rytmem zbíječek, se večer konala akce nemající v mém životě obdoby.Můj mateřský podnik slavil výročí. A ne ladajaké. Výročí jehož kulatost je oslavována i v životě lidském. Člověk který dosáhne tohoto věku, začíná bilancovat. Spoustu toho má za sebou. A před sebou? No uvidíme, ještě jsem to nezažil. Taky obvykle dobře ví co chce.
A co ta naše fabrička? Nakrucuje se jako dvacítka, honí se za štíhlou tajlí a facelifting je na denním pořádku. Nezúčastněný pozorovatel oslavy by nabyl dojmu, že slaví stmelený kolektiv pracovníků, kteří se dobře znají a všichni táhnou za jeden provaz. Kde však je pravda? Křečovité úsměvy skrývající nejistotu ve tvářích, příliš hlasitý smích bavičovým vtípkům a společenský tanec v rytmu sedmdesátých let mající navodit zdání dobré nálady. Jediné opravdové nadšení bylo vidět v sestřihu týdeníků z ranných padesátých let. Radost pohledět!
Původně jsem chtěl napsat, že mne večírek potěšil. No, potěšil. Napíši to alespoň na závěr. Ve srovnání s podobnými akcemi, které měly prvoplánově stmelit kolektiv zaměstnanců firmy, tento byl neobyčejně vkusný. Asi stárnu a jsem tolerantnější. I skupina podlézající pamětníkům hudbou ze sedmdesátých let hrála překvapivě dobře. Nějak jsem se rozběhl a teď nevím jak to zakončit. Možná ještě chybí vysvětlení hojné účasti. Raut ve formě švédských stolů? Nebo víno a pivo zadarmo? Setkání se spolupracovníky? Nevím. Každý si tam našel to svoje. My jsme se vesele bavili a s kolegy snědli tři ananasy. Místo chleba s kuřecími řízky.
Žádné komentáře:
Okomentovat