Nemít děti i na kokos zapomenem

"Tati rozlouskneš kokos?", pravila Bára. Dcera. Ta mladší.

"Hned?", nerad se nechávám rušit od skenování.

"Ne stačí za deset-patnáct minut", smlouvá.

"Co kdybychom to nechali na zítra?", já na to.

Z pokoje se ozývá máma: "To je dobrý nápad, nejedeme lyžovat bude dost času i na kokos."

"Bééé, furt to odkládáte", ozve se vztekloun.

"Jak, odkládáme, slyším to poprvé", bráním se, chabě.

"Ale, mámce to říkám pořád a ty furt nejsi doma!", nedá se milovnice kokosové dužiny.

Odchází. Od počítače mne dostane až podezřelý ťukot z kuchyně. Bára, jen ve spoďárách, se na cestě do koupelny rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Trošku nožem a pak vývrtkou se snaží rozbít chlupatou slupku ořechu. Beru jí nástroje i plod z ruky.¨, "takhle to nerozbiješ", říkm smířlivě. "Jakto, když ten papagáj to rozlouskne za tři vteřiny", praví s otázkou v očích.

"Papagáj? Ne tak to není.", směju se. "to louskají krabi v Tichomoří, a klapety jen kokosák odstřihnou a ten se rozbíjí až pádem na zem", uzavírám diskuzi.

Beru kokos a odcházím do dílny. Je vánoční a vyschlý, žádné mléko nebude. Pilka na železo přemůže slupku. Opláchnout, nakrájet na talířek.

Kam se hrabou krabi!