Jsem to ale pašák, odřel jsem si rypák!

Nedělní lyžování mi přineslo naprosto zásadní zjištění - jarní sníh je ostrý jak rašple!
Hecoval jsem se s Káťou kdo rychleji, hm. Už to mne mělo varovat, že něco není v pořádku! Pořádně jsem to rozjel, vletěl do hlubokého sněhu, brnkl lyží, plavně se sesunul na pravou stranu, zvedl mrak sněhu, jedna lyže, rameno, brýle, čepice, hod hůlkou, druhá lyže, čepice, sníh za krkem, hlava pod sněhem, sníh všude, studený, studenější, mokrý, tekutý, fuj.
Vstávám.
Kde jsou brýle? Sahám na nos, nic! Otáčím se, vyzývavě na mne vysrkují nožku z kráteru. Zvedám čepici, je nejblíž a sníh na ní urputně drží. Pajdám, zpátky. Brýle jsou O.K., titan, hmmm. Sbírám lyže, oprašuju sníh a přemýslím jestli mi zbylo dost sebevědomí na dojezd k boudě.
Zbylo.
Nadšeně mne přivítali se slovy, "máš na nose krev!" Ach jo! Vypadám jak trouba. Kdosi říká, "z toho jsou ty nejlepší strupy, celoplošný".
No a jak to dopadlo? Mám celoplošný strup, Káta prohlásila, "stejně bych byla první", ale umělecký dojem z pádu byl nepřekonatelný. Všichni se shodli, i Káťa. Tak co vyhrál jsem?