Den 6. - pondělí 20.8.
Ráno jedeme na obhlídku pláže a rozhodujeme se, zda odjedeme nebo zůstaneme. Pláž je krásná, nakonec zůstáváme, i když je kemp drahý. Dá se na ni dostat buď čerstvě vyčištěným tunýlkem pod železniční tratí, nebo přes koleje na železniční zastávce. Jo, kemp je u trati. Je to docela super. Pláž tvoří dost dlouhá a široká šavle písku zasazená do masivních skal a zapíchnutá do odhromné hromady balvanů. Jediné útočiště skýtá jakási jehličnatá křovina a případně plážový bar na kůlech. Při cestě na pláž pozorujeme boj mravenců s větrem, při každém poryvu to s celou jejich dálnicí šiblo do strany a každý jednotlivě se vracel do směru k domovské dírce, vypadalo to docela legračně, odpoledne jsem je chtěl ukázat Starší a už tam kluci šikovní nebyli.
Zvedá se silný vítr, přesto trávíme odpoledne na pláži - jsou nádherné vlny a Mladší celé odpoledne skáče v moři U křoviny je odpoledne fakt dost plno. Nejvíce mne zaujala rodina co se pleskla hned vedle nás, táta zmizel hned jak přišli a nervózní matka mne zaujala ani ne tak, že byla nahoře bez, ale více tím jak se vypořádávala s rozverností svých dětí, nakonec mé udivené pohledy nevydržela sbalila se a jak jsem později zjistil o pár metrů dál sedíce na taškách naštvaně čekala na manžela. Lidé se chrání proti větru nejrůznějšími způsoby od valů z písku až po plátěné zástěny. Přesto se najde jeden odvážlivec snažící se větru využít. Dobře hodinu pak můžeme pozorovat jeho snahy sjednotit padák nahoře a prkno pod nohama, nepovedlo se, buď nemá prkno nebo se padák válí v písku. Rozhodujeme se s Mladší, že mu ukážeme jak na to, bereme našeho pididraka a na liduprázdném konci pláže se jej snažíme dostat nahoru, daří se, ale na nějakou zábavu to není, asi po půl hodině Mladší jde skákat do vln a já po jednom z pádů létavce, v prudkém větru s obtížemi motám dvakrát dvacet metrů šňůry, výš jsme ho nedostali. Škoda.
Večer jedem na nákup a do přístavu l'Ile-Rousse. Stále hodně fouká a je nám chladno. Jdeme na maják - krásný pohled na moře a městečko s horami v zádech. Mladší má divnou náladu mračí se a s nikým nechce mluvit. Spokojená citlivým výslechem třetího stupně zjišťuje, že se jedná o recidivu chcipejskové nálady. Ach jo. Vracíme se do města, utahaní neustávajícím větrem a naladění na nějaké dobroty. Ani nevím proč jsme si neprohlédli pořádně náměstí narvané k pradkuntí stánky s nejrůznějším zbožím, zřejmě jsme nemocní odporem k stánkům u nás. Hledáme vhodnou créperii. Dáváme si palačinky. Holky s nutelou a my s mámou s něčím co nevíme co je a nakonec se z toho vyklube pasta z jedlých kaštanů sladká jak cumel, jak jinak jsme přece na Korsice, kaštanovém ostrově. V noci jsou stále silné poryvy větru.
Den 7. - úterý 21.8.
Ještě předtím odcházím na pláž s předsevzetím si zacvičit a rozhýbat ztuhlá záda. Očekávám pliduprázdno, ale cvičících je pěkná řádka. Střihnu si tři ošizené pozdravy slunci, vykoupu se a odcházím. Jdu bosky a tedy pomalu, předchází mne pohledná paní, která cvičila kousek ode mne, míří do části kempu kde jsme den předtím zahlédli něco jako letní dětský tábor, v duchu ji lituji, zjevně právě prožila poslední soukromu chvilku ten den. Ráno balíme věci, vykoupeme se (velcí) a jedeme na výlet do hor. Vlny jsou menší, ale dostatečně prudké pro naše vyblbnutí. Okolo desáté začíná pršet. Prohlížíme si St.Antonino - výhled 360°, stále mírně poprchá. Placené parkoviště je snad rozlohou větší než na špičatém vrcholu napíchnutá vesnička. Vlhké kameny a dlažba docela kloužou, málem jsem se zabil a dokonce na jedné z mála fotek s mou maličkostí se právě proto tvářím bolestínsky. Nevěřil bych, že na tak malém prostoru se dá zabloudit, dá, dveře co jsem zahlédl při výstupu nahoru při sestupu již nenalézáme. Pak odjíždíme přes Feliceto do Speloncata. Mraky až na zem. Cesta sevřená mezi úbočí a nízké kamenné zídky. Krásné vesničky na úbočích hor, ve Speloncatu už prší, na obhlídku jdou jen velcí, ale do jeskyně už kvůli dešti nejdeme. Na pidi náměstí je kašna a strom zelený, asi fíkovník nebo kaštan, strejci sedící v hospůdkách si nás se zájmem prohlížejí. Jeskyně jsme snad ani nenašli. 8 června a září tu má nějakou ďourou v šest večer svíti slunko na náměstí. Je fakt hnusně a o nějaké ďouře se nám může jen zdát. Zmateně se snažím s GPS zjistit od kud to asi tak může přicházet v ty dny, ale nakonec se stejně dáváme špatnou cestou a celí zmoklí rezignujeme a vracíme se k autu. Po cestě se ještě snažíme vyfotit městečko z podhledu, mraky však jsou jiného názoru a tak povedená fotka není.
V dešti a mlze se vracíme zpět na Calenzanu, občas se nám otevírají nádherné pohledy - Montegrosso, Zilia (v obchodech je vidět stejnojmenná balená voda, náhoda?), výhledy na moře. V Calenzaně lije jak z konve, takže pouze z auta fotíme bar GR20 a jedem dál. Se štěstím jsem zastavil před hotelem na hlavní třídě a získal tak trošku času a orientaci a rozhodování co dál. Bar jsme fotili na dvakrá, stěrače a mokrá okna fcení příliš nepřejí a otevřít okno či zastavit nelze. Při výjezdu z Calenzany se zasekáváme u dopravní nehody, všichni měli čas, policajti, hasiči i odtahovka. Projížíme Calvi (prší) a jedem pobřežní cestou do Galérie. Mám šílený bolehlav a cesta je nekonečná, přesto s následující větou souhlasím. Pohledy na zátoky jsou nádherné, ale ani nevylézáme z auta jak lije.
Večer dorážíme do Galérie a v dešti stavíme stan. Asi působíme zoufale protože k nám přispěchal chlápek velkým deštníkem. Stejně jsme mokří my i stan. Osuškou vytíráme vodu, ale jinak je to dobré. Večeři vaříme pod otevřeným víkem kufru a v chladnu a dešti jíme v autě. Náladu nám zvedají M&M a teplá voda ve sprchách.
Žádné komentáře:
Okomentovat