Jak jsme šli a nedošli.

Aneb myslíte si, že své děti vychováváte sami? Omyl! A jaký! Taky by se to mohlo jmenovat: Přitažlivost Dětského domova, ale to už by bylo moc silný kafe, ne?
Každý rodič se snaží dát svým dětem to nejlepší. Lásku, bezpečí domova, pocit sounáležitosti. Snažíte se vštípit jednoduché návyky, napřed sám k sobě a potom i k rodině a kolektivu. Nejinak tomu bylo u nás. Děvčátka prospívala a v určitou chvíli jsme, tedy já ne, ale Spokojená a Babička, rozpoznali jisté hudební nadání. Tohle poznání u nás vedlo jednak k zahájení drezůry na hudební nástroj a pak také k počátkům působení v dětském pěveckém sboru. Potud bylo jistě vše v pořádku. Talent je třeba rozvíjet, že?
Jenže, vždycky se najde nějaké jenže, hm. Po nějaké době docházení do sboru se u obou, jak u Starší, tak u Mladší projevily sklony na všechna drobná příkoří ve formě pokárání, případně domácích prací, poklízení osobních věcí a podobně, projevila snaha postrašit nás. Tu padla slova Linka bezpečí, tu se snažily nás vyděsit odchodem do Dětského domova. Chvíli jsme tomu nevěnovali pozornost, ale tlak se zvyšoval. Pomalu jsme začali tušit, že v našich výchovných záměrech se nám někdo snaží sabotovat. Po křížovém výslechu jsme zjistili, že do sboru chodí i děti z nedalekého Domova. Je třeba podotknout, že jako podzimní děti šly obě dvě o rok později do školy.
Barvité líčení výhod života bez těch otravných rodičů. Údajná absence všech povinností. Nekonečná zábavnost lumpáren v partách na pokojích a co já vím co ještě, připadaly našim děvčátkům natolik exotické a lákavé, že se nám začaly vyhrážet odchodem do DD stále častěji.
Když tohle období vrcholilo u Starší došlo až na reálné přípravy. Fingované telefonáty, balení zavazadel a nakonec oblékání a téměř odchod. Pak se zdřemě naše argumenty vylepšily a do hlavičky Starší se dostaly i jiné informace než jen od nás a od dětí z domova, takže jak"odchody" začaly tak skončily.
K našemu nemalému rozladění, když Mladší dorostla do přibližně stejného věku a navštěvovala také sbor, symptomy telefonů a odchodů se opakovaly. Jenže Mladší je tvrďák a u ní nestačily jen náznaky a argumenty a neustálé vysvětlování a taktizování, nestačily no.
Celá akce vyvrcholila jednoho dne po návratu ze školky. Situace se vyhrotila a Spokojené nezbylo než zabalit zavazadélko, popadnout Mladší za ruku a vyrazit. Co se během pětiminutové cesty k Domovu odehrálo, jaká padla slova, co bylo příčinou, že ačkoli došly až ke dveřím a Spokojená téměř zvonila, vrátily se domů obě a docela spokojené, to jsem se vlastně nikdy nedozvěděl. Jediné co mi Spokojená řekla, na otázku jestli by zazvonila, ano zazvonila. Od té doby je klid. Obě holky už ví co je to Dětský domov. A doufám, že si myslí, že je lépe mít i hrozné rodiče než žádné.


Tož tak.

Tohle možná není nejčtivější, ale já jsem to ze sebe potřeboval vydolovat, tak tady to máte.