Já mám zimu, ale opravdu rád!

Jen v zimě totiž můžu dělat vlekaře a jezdit na lyžích...Dnes však jaksi bylo všechno proti, ano nebojím se říct, proti všemu. Ráno kosa jak v Rusku každou hodinu klesala teplota tak o dva stupně. Na to, že včera pršelo a bylo nad nulou byla teplota -12°C opravdu nízká. Nešel rozjet vlek. Cosi jsme pořád čichali, ale při topenářské disciplíně vesničanů neusoudíte vůbec na nic. Až Tonda, který už více jak rok nic po úraze necítí přišel s informací, že lidi sice říkají, že cosi smrdí jemu však že dělá věštší starost mírný dým co jde z motoru, začali jsme tušit pohromu.
Přívolaný kolega, co tomu rozumí lépe, konstatoval smrt motorové brzdy. Začali jsme okamžitě organizovat přechod na druhý vlek. Jenže ten je méně komfortní a mnohem dál od cesty. Klesající teplota a zdvihající se vítr dával tušit, že mnoho platících lyžařů za námi nezavítá.
Přesun na "dvojku" jsme zakončili slavnostním příjezdem skůtru se sáněmi plnými lyží. Bylo to větší dobrodružství než se zdá neboť všechny vyzkoušené cesty byly ukrutně zaváté. Prorazili jsme zkrátka novou.
Zhorušující se počasí nás zaskočilo jak o zima silničáře a po velice nepříjemném odpoledním lyžování jsme v sílící vánici dorazili vysílení na "jedničku". Jenže Starší ještě slíbila kamarádovi z vesnice, že zasype krmelec a tak jsme ukecali kolegu ať tam s ní zajede se skůtrem. To že půjdou skoro kilometr pěšky závějemi jsme se dozvídali z krátkých rádiových relací. Ještě že jsem jim tu vysílačku vnutili, jinak bychm byli pekelně nervózní, kde jsou tak dlouho.
Celá dnešní služba byla završena martýriem při startování našeho čtyřkolého miláčka. Není se co divit při dvaadvaceti stupních pod nulou a takovém větru. Okna nám pořádně nerozmrzla až domů. Cestou nás ještě rozesmála zpráva z rádia, že v Semilech mají ukrutnou zimu -14°C. Všecno je vlastně relativní.
Jak říkám, mám zimu rád...
Tož tak.