Jak jsem budil pozvižení...

... na hřbitově.

Kdo hledá, najde, ale ne tady a ne dnes. Žádní chodící nebožtíci, kostlivci ani zombie se tady nevyskytují a vyskytovat nebudou. Pozornost ostatně nebudila moje maličkost alébrž činnost již jsem provozoval. A můžu vám říct, že tohle jsem na hřbitově dělal fakt poprvé.

Nic významného na různých místech jsem tuto činnost již provozoval, i doma, i na zahradě, i na nejednom náměstí, ani mnohé památky nezůstaly ušetřeny této mé obsese. Kytky, motýli, stromy ba si skály se mého řádění bály. Jsem s tím vážně otravný, dokonce nutím i lidi, aby mi u toho asistovali! Komanduju je a mnohdy i násilím nutím k zaujímání nevšedních až nepohodlných poloh, či naopak je odháním ze svého okolí, to když zavazí a já chci svou úchylku prožít sám. Roztahuji u toho nohy, mhouřím oči, zlostně odfrkávám, mumlám si cosi pod vousy, jsem zlý a nevypočitatelný. Zkrátka obsedantní morous, jsem.

Co už, snažil jsem se oddálit okamžik syrové pravdy seč se dalo, ale už nejde dále váhat. Ále, co už!

Přítelkyně mojí tchýně,
pochovala manžela,
do hrobu jej umístila,
toho svýho manžela.

Pojala pak záměr taký,
vyfotit si jaký fraky,
náhrobek ten kamenný,
zlatým písmem zdobený.

A tak jsem já, jak to pako,
jen ve svetru, žádný sako,
poskakoval po krchově,
fotil pomník jedné vdově.

Tož tak.