Tradiční slet čarodějnic na Petrových kamenech je jen středověký výmysl. Na tuhle skálu se 30.dubna dalo dostat opravdu jen na koštěti.
Tentokrát jsme mastňácky vystoupali autem až na parkoviště pod Ovčárnou. Disponovali jsme povolením pro ubytované. Och, jaké privilegium. Zevlujíce na Hvězdě jsme zaregistrovali auto s nějakými ženštinami, asi čarodějnice, pomysleli jsme si. Jenže vypadaly bezradněji než my. Nakonec se však nějakého povolení také dočkaly neb vystoupaly chvíli po nás. Vyskákaly z auta a vybaveny košťaty, vyrazily na Petráky. Jedna se dokonce ozvláštnila rozevlátým převlekem. Stejně si myslím, že nahoru nakonec nedošly. V nízkých botech. Jedině, že by fakt letěly. Tedy na těch košťatech, v tandemu. Měly jen dva exempláře. Z jejich řeči to však byly nějké začátečnice. Tvrdily, že se na výstup chystají již pět let! Pokud je potkáte, poznáte je tak, že budou čtyři a vystoupí z modré fabie s ostravskou značkou.
My jsme se v pátek hrabali až na Švýcárnu. Hromady rozbředlého sněhu, protkané potůčky jarní vody, nám svazovaly nohy. Chata čekala jen na nás. Ačkoli to tak na první pohled vypadalo, pes tam nezdechl, bernardýn Car nás vítal basovým poštěkáváním. Původní optimistický návrh, vrátit se na Petráky ještě ten večer, byl jednomyslně zamítnut a vrhli jsme se na večeři. Jídlo všem zvedlo náladu a každý se bavil jak uměl. Děvčátka zapadla k televizi a my velcí jsem odpadli vyčerpáním do postele.
Druhý den jsme se vydali údolím Střední Opavy. Byla to jedním slovem paráda. Tající sníh z úbočí napájel bystřiny bohatě vodou. Uspěchaná voda nás radostně doprovázela až do Videl, stejně jako motýli a jarní sluníčko. Náladu nám nezkazil ani fakt, že jsem zapoměl peníze na chatě. Zrychleným pochodem jsme se přesunuli do sedla Videlský kříž. Bára pořád loudila o vykoupání nohou v nějakém potůčku. Nakonec jsme podlehli. Po riskantní akci ani sama aktérka nebyla na 100% přesvědčena o vhodnosti svého vyvzdorovaného přání.
Dalším cílem byl Vysoký vodopád. Stojí opravdu za zhlédnutí a my se k němu pravidelně vracíme v různých ročních obdobích. Jen je škoda, že už není opravdu vysoký jako dříve. Mile nás překvapila opravená přístupová cesta, zábradlí, schůdky a s povděkem jsme kvitovali i nový můstek. Minule jsme balancovali nad potokem jen na kluzké kládě.
Návrat na Švýcárnu byl bolestný. Odpolední rozbředlý sníh nebyl nakloněn rychlé chůzi a metry na GPS neubývaly tak rychle jak naše bolavé nohy potřebovaly. Nakonec jsme to ale všichni zvládli. Celodenní absenci peněženky v naší blízkosti jsme zajedli dobrým jídlem a odebrali se do hajan.
Neděli jsme strávili výstupem na Praděd. Kupodivu cesta vzhůru byla bez sněhu, téměř. Bohužel byla zavřená restaurace a tak bylo pivo do kelímku a čokoláda z automatu. Tak nějak nás nenapadlo, že když skončí sezóna, tak důkladně. Po překonání sněhové cesty jsme zjistili, že i Ovčárna má zavřeno a tak jsem zavelel k ústupu. Původní plán, zastavit se na hradě Sovinec, byl shledán nevhodným. Tento nápad dostalo zdřejmě více lidí a to my nemusíme. Zejména pokud jsou u toho stánkaři. Tak jsme jeli domů úplně.
Žádné komentáře:
Okomentovat