Kdy chlap brečí?

No obecně to nevím, ale já jsem bečel dnes.

Banalita na banalitu. Jinak to neumím skládat.

Na pátek, naštěstí ne třináctého se sešly dvě akce, jedna z chcu a druhá z musu. Nějak se mi zatměl mozek a nabyl jsem dojmu, že přehluším chcu a půjdu jen na mus. Pak mi ovšem Spokojená špitla, že Starší byla hodně smutná, když se dozvěděla, že vynechám. Zbystřil jsem a vyhodnotil priority. Myslím, že správně.

Ve vhodný okamžik, právě když mne naštval počítač na bowlingu jehož jsem se z musu účastnil na podnikovém večírku našeho úseku, jsem opustil poshostinské zařízení a vyrazil do kostela, kde začínal adventní koncert.

Celou cestu jsem přemýšlel proč, až jsem na to přišel. Jo, budou ji zpívat, tu písničku. Začal jsem se těšit jako malej a bylo mi jasný, že bez dojetí se to neobejde. Na křižovatce se ke mně přidal Spokojená a bok po boku jsem dorazili do zaplněného kostela kde jsme si netradičně sedli. Jednak proto, že letos bylo méně lidí a druhak proto, že nám držela místo babička. Pohledem do programu jsem nic nepoznal, tak jsem se musel zeptat, ano byla to ona, ta písnička, a Starší drží sólo. Pravil jsem, že se asi rozbrečím hned, a taky že jo. Zabořil jsem hlavu do límce a už to ze mne teklo. Já akt nevím proč to se mnou zrovna tahle věc dělá, ale je to tak.

Celý koncert byl super, je super pokaždé, moc mi pomůže a to co načerpám je víc než si zasloužím. Nakonec jsem se dočkal sĺa Starší a znovu si pobrečel a pak ještě jednou. když si toho všimla Spokojená s babičkou. No jo no.

Zlatým hřebem bývá společné pjení koled. Obvykle moje oblíbená konferenciérka vyzve k účasti publika. Tentokrát pozapoměla, jaksi. Tak jsme pjeli osamoceně, babi, Spokojená a já. Jsa vybaven počením, zpívej jako by tě nikdo neslyšel, snažil jsem se z plných plic. To že se na mne lidi otáčeli mi dodalo a vydržel jsem až do konce, cha.

Bylo mi dobře, je mi dobře a bude mi dobře.

Tož tak.