Návraty.

Někdy opravdu náhoda funguje na plný pecky. Nebo žeby to kdosi řídil?

Včera jsem se vracel domů. První stopaře, přímo do cíle mé cesty jsem ještě vzít nemohl. Proto mne zaskočila neskutečná trojice na neskutečném místě. A to tak, že jsem je naložil a vyslechl jejich příběh. Ostatně, ještě odpoledne jsem netušil, že těmi místy pojedu. Náhoda? Máma se dvěma děvčátky, bez peněz. Rozbitá dodávka při stěhování do Brna a neradostný návrat do Olomouce. Tři hodiny jim nikdo nezastavil! Tři hodiny ve včerejším pařáku, u dálnice. Ne blbá nebyla stopovala u toho zúžení, tam jak je ta stopka, kdo to zná. Je tam spousta času než vás ostatní pustí. Postupně hovor vázl. Původně jsem si myslel, ž enebavím, ale při vysedání jsem to pochopil. Jel jsem "příliš" rychle. Původně jsem chtěl tohle setkání fixovat, protože už mne nebaví potkávat lidi co mi zase zmizí, ale furt se vnucovala, že mi zaplatí benzín a kdoví co ještě, nakonec jsem jí vizitku nedal, ještě by mi fakt něco poslala a já bych si připadal jako pitomec.

Na výjezdu z Olomouce, před Jetkou. Další osamělá matka. Tentokrát kluk, tak dva roky. Pomocí slovních chvatů jsem zjistil, že jedou do Fulneka. Za dalších deset minut mi došlo, kde to je. Nakonec jsem je tam odvezl. No nejsem já dobrák? Fuj, samochvála smrdí!

Jo a tu náhodu si tam každý najděte sám, fakt se mi to nechce rozpitvávat.

Tož tak.