Vobchoďák

Jak jsme na nátlak Starší, jíž bylo přislíbeno zakoupit novou bundu na výpravy do školy, vyrazili do víru nákupního velkostřediska. Jo a taky o místech vhodných k řízení firmy, že Spokojená?
Horší den jsme si nemohli vybrat. Sněžilo, hnusně bylo. Hrůza. Ale bylo naplánováno, i konalo se. Pomalou jízdou jsme se přiblížili na dosah krajského města a zapadli do vytápěného prostoru fabriky na prodávání. Omráčily nás půvabně vyvedené a nvtíravě podávané plagáty se slevami. -20%, -30%, -50% až -70%, také částky padaly -300Kč, -500Kč. I ceny byly nízké, zváště u zboží nikým nevyhledávaném. Nás s Mladší upoutaly šipky s ošklivými ksichty, chaloupka na kuřích nožkách si na nás otevírala dveře jako by měla nemoc šílených ptáků a my jsme si hráli na stopaře. U vchodu do strašidelného čarodějnicova hlídkovala tahle babizna.

$$OBR85735$$

Naštěstí si Mladší všimla, že čarodějnice neplatí vstupné. Ukecaly jsme pohlednou slečnu u kasy, že Mladší má pihu pod levou lopatkou a ona svolila k nezpoplatněnému vstupu, tedy zadarmo. Fakt, nekecám. To už je skoro poctivý důkaz, že Mladší je Čarodějnice, neplatila přece vstupné a to neplatily jen čarodějnice! Po deseti minutách vylezla rozesmátá a pravila, že ke konci už se ani nebála, proč taky, kamarádek?
Za ušetřené peníze jsme si zajezdili závody na autodráze. Vyhrál sem sice fakticky, ale morálním vítězem byla Mladší, protože mne ukecala. Pak už jsme jen koupili bundu, tričko a tři kazety kazeťákové. Najedli se u KFC a vyrazili k domovu.
Sníh ležel všude a pomalu břečkovatěl. Dálnici bylo lze poznat podle toho, že na ní ležela menší vrstva sněhu s vyjetými kolejemi. Auta spěchajících kliškovala mezi blikajícími sněžnými pluhy. Plížením jsme dorazili domů. Fakt jsem se bál.
Ještě se mi do toho dramatického líčení nevešly Spokojené a následně i moje stále rozrušenější telefonáty na základě nichž je třeba zítra vyrazit do Ústí nad Labem. To se mám co? Tolik tedy k řízení firmy odkudkoli.
Tož tak.