Voňavé pozvání

Kterak svobodně očichávat ženu.

Vlastně vůbec nevím odkud začít. Od začátku to nejde. Od prostředka to nejde. Snad od konce?

Opatrně beru jedno zápěstí do rozechvělých prstů, ano tahle vůně je v užším výběru, přivoním. A nevím. Zpytuji pocity. Chápu se druhé ruky a znovu čichám. Snažím se být tak subjektivní jak jen to jde. A stál nic. Vypadá to, že tentokráte novou vůni nevybereme. Snad to nevadí, flakónek s původní ještě zcela nevyschnul a tak snad máme ještě pár chvil na váhání. Určitě to zkusíme znovu. Snad budeme úspěšnější.

Téměř hmatatelné prstíky vůní zaútočily na citlivý nos. Jak si tady někdo dokáže vybrat, blýsklo mi hlavou. Do zlata osvětlené vitríny s krabičkami vůní. Tester. Pf, pf. Pobíhající prodavačka a ve finále pět vůní ve vějířku. Dáme si kávu? Ano!

U stolku, tak jako při chůzi rozvážně čicháme. Tahle by šla, tahle ne. Konvalinky? Snad za dvacet let. Ty nosila moje babička. Vzpomínka. Půjč mi ještě tuhle, prosím. Na tomhle rohu jsou kandidáti, tady propadáky. Kolik, že jich má zbýt? Dvě? Právě tolik je zápěstí.

Znovu pf pf a ještě pf pf. Naštěstí jsou papírky popsány. Druhé kolo tentokrát přímo na kůži. Procházíme se pasážemi a nevnímáme okolí. Snad jen vůně. Jedno zápěstí. Po chvíli druhé zápěstí. Cítíš? Tahle vůně už utekla. A ta druhá se ještě drží. Je to dobře? Nevím. I dáma krčí rameny.

...

O pár dní později. Víš, že se papírky v kabelce smíchaly, píše mi, a teď si tu drze voní. Čichám si k ruce, hladila ji, snad zachytím vzpomínku, voňavou.

Tož tak.