Lenka Filipová

Po třinácti letech opět v Sokolovně.

V sobotu jsme si udělali radost na koncertě Lenky Filipové. Až mne překvapilo kolik z textů jejích písniček v takhle koncentrované podobě mne oslovilo. Miluji písničkáře s kytarou a zrovna ona se svými lyrickoepickými zamyšleními o mezilidských vztazích a o přáních a hledání cesty k jejich uskutečnění mi padla do nálady. Po celý koncert jsem hltal každý tón, každé slůvko a ještě jsem si stihl přemítat o honbě za autenticitou. Myšlenkový experiment vyvrcholil tím, že když už nemůžu slyšet její hlas nezprostředkovaně, bez elektronických kejklí, obětuji ostré vidění a budu se koukat na vlastní oči. Sundal jsem si brýle a ... a bylo to opravdu něco jiného. Připadala mi více moje, bližší i když neostrá a moje vnímání její hudby se prohloubilo, i texty si našly schůdnější cestičky k mé duši a já jsem konečně pochopil co mne trápí. Už mi nikdo dlouho nezahrál a nezazpíval na kytaru jen tak, zadarmo. Chybí mi ta upřímnost. To že zaplatím vstupné mi ubírá pocit sounáležitosti. Ani různorodost civícího davu nepřidá.

Tož tak.

P.S. Spokojená si stěžovala na málo francouzských textů...