Aneb první dojmy v octovém láku zaleželých vzpomínek.První setkání s městečkem Jelza, které se stalo hlavním cílem nákupních zájezdů, bylo ospalé. Unavené. Ulepené. Ani svěží jitro nedokázalo vybělit naše zarudlé oči. A v tomhle stavu jsme viděli rybí trh, marínu, bankomat, zelináře na trhu a utratili prvních pět kun za parkování.
Hurá na druhý břeh ostrova, směrem na vesničku Pitve zavěšenou jako kamenný korálek na cestě vinoucí se k horskému hřebenu dělícímu ostrov na východní a západní stranu, snad. A pak jsme pochopili text písničky "A já ryl jen celej den ryl...". Už jsme o něm slyšeli vyprávět neuvěřitelné historky ve kterých snad nechybělo ani "vjel, aby nikdy již nevyjel více...". Tunel. Díra do skály ošperkovaná semaforem a odpočtem zbývajícího času. Ještě mnohokrát jsme jím projížděli, ale poprvé je poprvé. S obavami jsme zanořili fordíka do tmy a projížděli štolou s neupravenými stěnami, bez osvětlení, bez odrazek jen s nepatrným rozšířením asi v polovině. Napjatě jsme sledovali zvětšující se oblouk modré barvy kdesi v dálce a hádali co uvidíme. Vyjeli jsem do jiného světa. Modrá, zlatá, bílá, zelená. Průjezd černí tunelu dal barvám nový význam. V dálce se modrala Korčula a blíž ostrůvek o kterém jsme se později dozvěděli, že se jmenuje Ščedro.
Cesta do Ivan Dolac překonala očekávání. Unavené auto se tisklo ke kamenité stáni a protijedoucí řidiči se divili proč jim neuhneme více, stejně jako my o několik dní později. Cikády. To vrzání jsou cikády, došla k nám otevřeným okénkem myšlenka.
Snažíme se ubytovat, ale předchozí rekreanti mají málo na spěch. Snídáme pod olivovníkem a spřádáme plány na první koupání. Maso je v nějakém mrazáku, který jak se později ukáže patří do apatmánu ve kterém strávíme příštích šestnáct nocí.
Koupeme se.
Ubytováváme.
Jdeme se podívat na nuda. První svlékání a první nahaté koupání předznamenává nápň několika následujících dní.
Špagetová večeře.
Nahlašujeme se v turističnom biru, česky, Jitka je češka.
Kupujeme si první víno a mícháme první vinný střik.
Jdeme se projít a hodíme první koule.
V podvečer usínám v neuvěřitelné poloze na plastové židličce a všichni se na mne chodí dívat, prý...
Druhý den vyrážíme na trh pro ryby. A pro zeleninu a ovoce. A podojit bankomat.
Vybírám bez zanalosti věci jednu bělu rybu a cosi co vypadá jako štika, ale je to mol.
Motáme se okolo zelinářského krámku, jediného s digitální váhou. Každý něco třímáme v ruce a vybíráme. "Dej si pozor to sou šejdíři", ozve se za námi, "kdes koupil ty hrozny?", tady odpovídá Aleš, "tó dobrý, tó dobrá cena" odvětí drobný, ale sporý mužík a to mu zůstalo, Dobrá cena, jinde jsme už zeleninu a ovoce nenakupovali. Ještě nám pomohl vybrat největší a nejlepší meloun, se zárukou. To bylo ještě za čtyři. Taky jsme zjistili, že ta váha váží jen do 10,5kila, asi byl těžší...
O tom jak jsem poprvé kuchal rybu, snad raději až příště.
Tož tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat