It's a long way to ---

--- Dutch.
Aneb, jak se Starší balila a jak nakonec odjela.
Vždyť nejsem malá, kolikrát už jsem někam jela? Si myslíš, že se nezvládnu zabalit? Nebo co? Nebo nic, chtělo se nám ještě v úterý konstatovat se Spokojenou.
Ve středu, konfrontováni se sáhodlouhým seznamem co si Starší sama vypracovala, jsme museli kapitulovat. Hádka mezi spokojenou a Starší o šusťáky(mají jezdit do školy na kole za každého počasí!) mi naznačila, že nebude legrace. Když si mi Spokojená posteskla, že se bojí navrhnout teplé pyžamo, aby se opět nechytly, usoudil jsem, že se do toho budu muset se svým vrozeným šarmem vložit i já. Ve finále kufr tedy obsahoval nejen to co si Starší napsala do seznamu, ale i šusťáky a teplé pyžamo. Obé ukládala s úsměškem, stejně to nebudu nosit. A já si v duchu dodávám, uvidíme!
Dalším seznamem byly pochutiny na cestu a samosebou kredit, že? Úsměv mi zamrzl při pohledu na kasu. Mlčky jsem vytáhl kartu a neochotně se podepsal. Pak jsem ještě kvůli kreditu vyťukával pin. Mimo humoru mi totiž došla i papírová hotovost, ach jo.
Samostatnou kapitolou byl album fotek našeho RM, RD, RDov a RMil aslias rodného města, rodinného domu, rodinné dovolené a rodinného miláčka. Jestli si teda myslíte, že sehnat album na fotky 9x13 je jednoduché, tak není. Dříve, když jsme přešli na formát 10x15 nebyl k dostání tento rozměr. Situace se změnila, co už. Horší bylo, že mne to zaskočilo. Ano, nebojím se to přiznat byl jsem rozladěný a bezradný. Nakonec jsme vyházeli fotky z jednoho staršího kousku co jsme měli doma. Devětkráttřináct, agrrr!
Po půl osmé večer jsme se ve společnosti ostatních živitelů rozloučili s hordou a pomalu se odebrali domů. Skoro jsem se nedivil, když kterýsi otec zvolal Juchů! Jen jej kdosi okřikl, mávej nebo se ještě vrátí! Nevrátili.
Tož tak.