Dnes ráno, tedy velice brzy ráno...

... se stala opravdu významná věc.Jelikož mám pocit, že se v posledních dnech nemůžu odpíchonut, nastarovat, roztočit, rozběhnout, nadechnout... napíšu si sem alespoň tento pozitivní zážitek.
Jako každou středu i dnes jsem hlásil Evženovi, že přijdeme jezdit. Vlastně jsme se neviděli dost dlouhou dobu a vlastně se mi ani moc nechtělo. Před svátky nebylo času, mezi svátky bylo sněhu a dnes byla vlastně první regulérní příležitost. V rychlosti, když si uvědomil kdo volá, na mne vychrlil novinky které ho tlačily, nabídl vyjížďku na saních a pak jakoby mimochodem dodal, že vstával ve tři a že Batika má hříbě. V tu chvíli mi došlo, že jsou věci které nezměním ani svou blbou náladou a rychle vyhrkl, že určitě přijedeme.
Jak jistě tušíte, nebo možná ne, z ježdění nebylo nic. Obdivovali jsme mrňouska, jak krásně stojí, konejšili mámu při bolesti ze sání cecíků. Obdivovali jsme pevné hříběcí nohy. Sdíleli nevoli nad hvězdičkou na čele. Óchali nad faktem, že hřebeček stál už po hodině sám. Byli smutní z toho, že Evžen nestihl okamžik porodu a u srdce nás hřálo, že prvorodička porod zvládla na jednušku. Obavy z toho, že poprvé klučina pil až po třech hodinách nás naplnily teprve po odborném výkladu. To že již proběhlo očkování jsme přijali s pokýváním hlavou, tak to má být, přece.
Pak následovalo pozvání na čaj a něco ostřejšího. Všichni jsme byli radostní a někteří unavení. Popíjeli jsme tak dlouho, až bylo pozdě na všechny obchody. Jízda domů mezi sněhovými bariérami a pohádkově zasněženými pláněmi a vyzdobeným lesem byla jen neskutečně romantickou tečkou za zpočátku nahouby dnem.
Tož tak.