Velice pečlivě budovaný pocit vyjímečnosti, nutný pro zvládnutí situace do které jsem se dostal vlastní vinou, během posledních dvacetičtyř hodin záhadně zmizel. Nahoru, dolů, doleva, doprava z každý strany je má hlava pro stěnu potrava. Darebák život se mi směje a z ran osudu prýští krev vzpomínek. Jsem patetický, ale to ta Lucie a jejich texty.
Tož tak.
Ten, kdo si buduje pocit vyjímečnosti, nechť se nediví, že parchant život se mu vysměje... a pomstí!
OdpovědětVymazatLucieHledej, hledej JI (vyjímečnost :O) mezi kousky popela...
OdpovědětVymazataTeo: Vždycky dostanu ránu? Zatím mi všechno procházelo! :(
OdpovědětVymazatFily: nikdy se nevrátí * ta dívka * co jsem s ní byl na horách * ta co mi vyprávěla o motýlech v létě * ta dívka říkala mi o tom co je strach * že neobstojí v tomhle hustým světě. Dívka není důležitá, ten konec je důležitej! :(
sákryš, to vypadá vážně! Ordinuju ti poslech jiné skupiny!
OdpovědětVymazat