Tak nějak na mne léto hrubě udeřilo. Marně se snažím odolat jeho nátlaku. Prohrávám na celé čáře. Už mne sice neláká zmrzlinářův stánek. I veřejná koupaliště vyhledávám řidčeji než dříve. Tak mne napadá, nebylo by marné se tomuto zvyku opět poddat. Těch slečen, a v plavkách, ugh!
Tím jsem se dostal k podstatě. Já se totiž kochám, no na tom by nic nebylo, že? Jenže já se opájím pohledy při jízdě autem. Čumím za okolo procházejícími dívkami, slečnami a paními. Jsou nádherné, všechny! Vlastně skoro všechny. Úplně všechny? Ne, to ne, přeci jen mám vkus a jakási, přestože dosti volná, kritéria výběru.
Otáčím se, koukám, čumím, okukuji, ano, možná i slintám, zkrátka provozuji věci, které se s řízením příliš neslučují. Zdřejmě mám i dementní výraz ve svých očích. Je to celkem nebezpečné, už jsem se několikrát přistihl více na cizí než na své půli vozovky. Zatím se nic nestalo, naštěstí. Jednou to však přijde a já zapláču nad svou temnou vášní pozorovatele.
Nechtěl bych vzbuzovat doměnku, že jsouce opěšalý nekochám se. Ne, tak to opravdu není. Jenže rychlejší pohyb automobilu mi poskytuje, za jednotku času, přeci jen o něco více kochatelných objektů, než prostá pěší chůze. Navíc trochou nepozornosti mohu ublížit toliko sobě, o kandelábr, že? Tak proč o tom psát.
Mnokokráte jsem si říkal, že s tím musím přece přestat, než ublížím sobě či někomu jinému, způsobím poškození majetku nebo doknce a to rozhodně ne v poslední řadě, ublížení na zdraví. Nemám v sobě však dostatek síly a má vášeň mne ohrožuje stále víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat