Do Prahy!!!

Aneb jak jsem se promočil tam i zpět.
Včera jsem byl v Praze. Nebyl jsem sám! Tam Vám bylo lidí, a aut! Vlastní cesta mi nedělá problémy, je to jen otázka fyziologie. Tedy, každých 100km zastavit a, no jak to napsat, říká se vymočit? Jo? Tak vymočit se! Takhle na mne působí delší jízda autem.
Počasí se tvářilo předpovězeně. Hned z rána mne rádio potěšilo havárkou na 18km směrem do Prahy, uklidnil jsem se konstatováním, že to snad stihnou než se tam dohrabu. Po třetím autě v příkopě jsem raději přestal počítat a přizpůsobil styl a rychlost jízdy stavu vozovky. Umím jezdit nejen opatrně, ale i hroooozně pomalu. Tedy ty auta byly hlavně u výjezdů, tam kde člověk musí přejet krajnici, no a ta byla namrzlá. Párkrát jsem na ni najel a docela se mi protočily kola! Tak bacha po čem jedete, zima ještě nekončí!
Můj cíl byl v Motole. Pokusil jsem se vyzrát na dopravní špičku neortdoxním použitím Jižní spojky, to vyšlo. Potíže nastaly v momentě kdy jsem se spolehl na šipku rovně a vmetlo mne to rovnou do smíchovského "kérfůru", tedy do podzemního parkoviště. To bylo obzvláště zákeřné a tak mne to rozhodilo, že jsem se málem nevyhrabal ven. Pak už nic nešlo jak mělo, zákazy vjezdu, jednosměrky a slepé ulice se proti mě spikly a dvě hodiny se mnou cloumaly a mávaly až jsem nakonec se značným zpožděním stanul před svým cílem. Uaaaa! Zbitý cestou jsem absolvoval seminář, o ...
Tedy zpáteční cesta byla fakt lepší, jen tentokrát jsem chtěl jet přes centrum! No a? Zase Jižní spojka! Domů jsem dojel, to asi tušíte, čtouce tuhle slátaninu. Příště Praha vlakem? Uvidíme.